Třikrát z Asie

Začneme Japonskem. Jsou věci, o kterejch se nežertuje, a v Japonsku se k takovejm věcem řadí rejže. To nedávno zjistil jejich ministr zemědělství, když musel rezignovat poté, co si uvtípnul, že si nemusel nikdy koupit rejži, protože jeho nohsledi mu ji dávají zdarma. Vyvolal tím bouři nevole, zejména proto, že cena rejže v Japonsku roste do závratných výšin. Může za to nejen to, že se jako všude jinde zdražuje všecko. V Japonsku je trh s rejží velmi komplikovaná záležitost. Vláda do roku 1995 regulovala, kolik rejže se vypěstuje. To sice už nedělá, ale pořád publikuje odhady spotřeby, kterejma se farmáři řídí. No a v posledních letech se nejen sekli (spotřeba byla větší, než se čekalo), ale navíc se neurodilo. A aby toho nebylo málo, pěstování rejže začíná kvůli nesprávně rozdělenejm dotacím a nerovnostem v majetku mezi mladejma a staršíma lidma bejt těžce nevýdělečný zejména pro ty mladý, takže trh se dál deformuje. Dovoz pro Japonce nepřichází v úvahu (jiná než domácí rejže jim nešmakuje), takže uvidíme, jestli bude v Japonsku občanská válka nebo co.

Pokračujeme do Koreje, kde se schyluje k prezidentskejm volbám. Proslechlo se, že Starbucks, kterej je v Koreji oblíbenej (nechápeme proč, ale asi jiná kultura), zakázal používat jména prezidentskejch kandidátů na kelímky. Znáte, jak to ve Starbucks chodí? Objednáte si, řeknete, že se jmenujete Zdeněk Vomáčka, a když je vaše megakafe hotový, týpek od kasy vyřvává do podniku "Zbyněk Vopička!" dokud si nepřijdete. No jo, jenže Korejci, ti byli schopní si objednat v appce a do kolonky napsat např., že kandidát XY smrdí, a chudák zřízenec to pak musel vyvolávat. Zákaz vypadá trochu přehnaně, ale v Koreji jsou na tyhle věci citliví. Když jste celebrita, tak před volbama nemůžete nosit modrou ani červenou (protože politický strany), nemůžete dělat symbol vítězství prstama, protože to je jako dvojka a tím byste podporovali kandidáta č. 2, a tak vůbec, prostě skoro cokoli bude vyložený jako podpora někoho, kdo se někomu nelíbí. Korejci jsou v tomhle trochu prdlí.

No a zakončíme na FIlipínách (a přeneseně v Číně). V mezinárodním právu jsou nějaký pravidla, co se počítá jako vaše teritorium a tím pádem vám to generuje vaše teritoriální vody. Např. na tom kusu skály musí někdo bydlet. Což si vzaly k srdci Filipíny, když před nějakou dobou nakvartýrovaly asi 300 lidí na zapadlej ostrov jménem Pagasa, kde není vůbec nic kromě moře a všecko (kromě ryb) se tam musí dovážet. Udělali to primárně proto, že se jim do toho, co považujou za svoje moře, neustále kýbluje Čína, protože Čína je prostě taková a zkouší to. Teď můžou Filipínci říkat, že jsou to nepochybně jejich výsostný vody. Čína ale nedbá a furt jim tam vandruje. Došlo to tak daleko, že to málo, co se na ostrově Pagasa dá dělat, tj. rybaření, je ohroženo, protože na obzoru neustále stojej čínský lodě a pruděj tam. Dokonce se údajně pokusili několikrát nějakou malou dřevěnou rybářskou bárku taranovat. Skety.